kouzelná babička

Milé děti, tak vás tady zase vítám. Dneska vám povím něco o sobotě. To by jste nevěřili, ale ráno se všichni vzbudili. Dokonce někteří i dříve než měli. Uvařili si čaj a kafe, pojedli něco málo buchet z českých podhradních kuchyní a jali se sedlat oře. Někteří si navlékli helmy, jiní brnění, prostě jak na velkou výpravu. Oři ržáli a zahřívali se. Pak se vyjelo. Ti co byli bez paní - bez paní, ti co byli s paní - s batohem… Začátek byl klidný, kličkovalo se mezi stromy, přejížděli se údolí a strže, sem tam louka, sem tam potok. Hned vzápětí chcípnul jeden kůň a byl odložen k pozdějšímu vyzvednutí na silnici. Z rytíře se stal batoh a navíc na tatovi. Vzhledem k blízkosti hranic s královstvím krále Miloslava se nám nějak prolínala cesta s pomyslnou čárou a tak nějak permanentně docházelo k překračování hranic, ale jako v pohádce – jen pro zvýšení turistického ruchu ( plus jeden pláteník a jeden příštipkář ). Po čase už ani majitel GdeProbohaSu negómal jestli je doma nebo nee a v hospodě zdravil Guten Tag… Ale tu hospodu našel. Byl tam jeden poddaný, který projevil nevšední přání – a to, aby mu naše rytířská výprava prošlapala cestu z hospody k tvrzi. ( Konečně někdo, kdo nás má rád ) Prý ho vysoká tráva lechtá na pytlíku když jde z hospody a sekáči jsou v nedohlednu. Hlad zavolal a tak výprava nepohrdla pohostinstvím v pohostinství a svíčková s pěti pro pány a smažený květák pro dámy bylo to pravé. Ale s plným břichem se těžko cválá a tak když se přijelo ke strži nad kterou se mému zadohrabovi stáhl ocas mezi nohy, bylo zle. Jeden rytíř zleva, jeden zprava. No, tomu jednomu bylo brnění platný jak mrtvýmu zimník, protože ten kotrmelec přes hlavu oře stál za to. A ta modrá prdel taky. Ale oř se oklepal a postaven na kopyta vyklusal zpět jinudy. ( pst, povím vám tajemství – byl to jeden Crlík, ale nikomu ani muk ). Na cestě se objevila vodní plocha která lákala ke zdolání – tak padla. Nebo my do ní ? Asi. Jak nahradit plavky tričkem vám na požádání předvede druhý Crlík. Co mu vylezlo krkem když nacpal do rukávů nohy si dovedete představit. Po osvěžení výprava cválala dál vstříc nebezpečím a nástrahám. Jedouc takhle údolím sevřeným z obou stran horami a stržemi s cedulemi „chráněno fšechno co tu je“ vyběhla z jeskyně ježibaba a přes pláň pádila co jí stoleté nohy dovolovaly doprostřed cesty a vlastním koštětem zatarasila cestu. Chvíli bránila teritorium a vyhrožovala císařským vojskem, ale když se dozvěděla že tady povede cyklostezka a všechno se tu vyasfaltuje – lekla se a šla vařit lektvary. Bylo jasné, že tudy zpět cesta neprojde, ale mocný čaroděj nachystal překážky v podobě nekončícího kopce nahoru - kousek jílu, kousek skály, kousek hrabanky. Silné oře zaržáli a hurá nahoru, zadohraby zaržáli a vytáhli lano. Nahoře jsme se nemohli dohodnout čí je který kůň, neboť nám z našich miláčků tahouni udělali hroudu hlíny. Došlo i na souboje kdo rychleji přes louku směrem k lesu, kdo dál dočůrá a jiné kratochvíle. Hradní páni furt nevěděli gde sou a tak jsme křižovali na asi pěti hektarech křížem krážem. Cesta vedla dokonce kolem vody tak nebezpečně blízko, že rozhodovaly rozměry podkov a někteří museli kolem neb se šprajcli. Návrat na tvrz byl monumentální a žrádla a chlastu jak v krčmě z 18tého století. Rytíři se přecpali a odpadli brzo. No zítra vám povím, co se dělo pak…